Barack Ikarus 3: Hořký pád reformátora

Zdravotnická reforma byla zlatým hřebem slibů prezidenta Obamy. Dnes už víme, že jde o rezavý připínáček, který se mu zapíchl do zadnice a nyní hnisá a hnisá. Aby ji prosadila, Obamova administrativa podvádí a lže, vydírá a uplácí své reprezentanty i senátory. Ať už uspěje, nebo ne, vavříny tím získá jen těžko.

Abychom plně pochopili, jak se Obama dostal do situace, která už nemá dobré řešení, je třeba si uvědomit několik věcí. Zaprvé a hlavně: když Obama začal slibovat zdravotnickou reformu, tak žádnou ucelenou ideu v tomto směru neměl. Měla ji ovšem Clintonová, kterou Obama potřeboval porazit, takže si v kampani vybájil mlhavé přísliby něčeho, co mělo být ještě lepší, ale co ve skutečnosti neexistovalo. Obama je reklamní produkt, skvělý řečník, populista a slibotechna a uchvácená levicová média mu šla na ruku tak, že ho nechala mlžit, aniž by se ho odvážila ptát na podrobnosti.

Když ale Obama vyhrál, nadešel čas, aby byly sliby realizovány. A zde se neodvratně projevil smrtící kokteil Obamovy neschopnosti, nepřipravenosti a, řekněme, i jeho názorové excentričnosti. Do připravované reformy se, vyjma toho, že byla spíchnutá narychlo a s mnoha chybami, zapsaly dvě zásadní věci, které jí lámou vaz. Obama je ekonomicky mírně nalevo od středu demokratických představ, ovšem experti, kterými se obklopil, jsou často extremisté i na demokraty, podle čehož také reforma (jakož i celá ekonomická politika Obamovy vlády) vypadá. Druhou věcí, kterou jsem zmiňoval už dříve, je Obamův potratářský fanatismus, který představuje extrém dokonce i v rámci převážně propotratové Demokratické strany.

Během voleb v roce 2008 získali demokraté nejen prezidenta, ale též drtivou většinu ve Sněmovně reprezentantů i Senátu. Zdálo by se, že reformě nestojí nic v cestě. Dnes Obamova administrativa s hrůzou zjišťuje, že to vůbec nemusí stačit, a boj o reformu se změnil v její noční můru. Unfair metody, které v něm používá (a které musí požívat, má-li mít naději na prosazení verze, kterou Obama preferuje), dodávají další munici jejím nepřátelům. Jestliže Obama na počátku sliboval změnu stylu a transparentnost, dnes se titíž středoví voliči, kteří jej volili, shodnou s republikány na tom, že "jedinou transparentní věcí na téhle vládě je její podlost".

Všichni vědí, že prezident a jeho lidé lžou, jako když tiskne, pokud jde o finanční náklady spojené s reformou. Ve spojení s (navzdory opak tvrdící propagandě) zjevně tragickou Obamovou hospodářskou a finanční politikou to znamená, že reforma je nepřijatelná jednak komplet pro republikány, jednak i pro řadu ekonomicky konzervativnějších demokratů, kteří si připouštějí, jakou hrozbu představuje pro rozpočet. To by reforma (alespoň pokud jde o její schvalování) nejspíše přežila bez větších následků (převaha demokratů v zákonodárných sborech je opravdu drtivá), nicméně definitivní průšvih je, že Obama spojil reformu se svými potratářskými vizemi a tím ji učinil nepřijatelnou pro pro-life demokraty. Výsledek: boj o uzákonění reformy se pro Obamu změnil v nefalšované peklo a aby měl šanci jej vyhrát, špiní si teď ruce takovým způsobem, že mu to voliči těžko někdy odpustí. Připomeňme si klíčové body.

Ve Sněmovně reprezentantů prošla reforma o jediný hlas a s notně pocuchanou fasádou: jednak aby prošla, musel Obama uplácet na všechny strany, spousta reprezentantů menšinových komunit mu dala najevo, že hlasy reprezentující jejich komunitu něco stojí, takže se k reformě musela přidat spousta slibů a bonusů pro ty či ony, jednak i tak, aby vůbec prošla, musela se Obamova administrativa smířit s tzv. Stupakovým dodatkem, který zakázal financování interrupcí "na požádání" z federálních zdrojů a posílil výhradu svědomí. Velký podíl na tom měla katolická církev, která veřejně vyhlásila původní verzi Obamově reformy válku a zapojila se do bojů ve Sněmovně s razancí, která nemá v historii USA obdoby. Zde je třeba si uvědomit, že tato církev nejenže reprezentuje 1/4 amerických voličů, ale je navíc největším poskytovatelem zdravotnické péče v USA. Stop financování potratů "na požádání" z veřejných zdrojů ovšem rozběsnil Obamovy potratářské patrony, kterým vděčí za příliš mnoho, než aby si je mohl dovolit rozzlobit, navíc potratářští demokratičtí zákonodárci pohrozili, že reformu zablokují oni, pokud s tím Obamova administrativa něco neudělá. Obama tedy veřejně vystoupil s tím, že omezení propotratových aspektů jeho reformy je nepřijelné a přijal za oficiální politiku protlačení reformy v potratářské verzi. Problém je, že na to nemá dost hlasů a musí tedy používat "mimořádné prostředky".

Stupakův dodatek neprošel Senátem, takže vznikla druhá verze reformy. Republikáni, vědomí si, že mají podporu voličů, proti ní naplno nasadili filibustering - nekonečné protahování rozpravy pomocí obstrukcí a dlouhých projevů. V americké politice se to většinou bere takto: zatímco filibustering opozice proti přání většiny voličů je sebevražda, filibustering ve jménu většiny voličů je za určitých okolností svatá povinnost. A proti reformě, zejména té potratářské verzi, stojí výrazná většina voličů. Filibustering umožňuje naprosté zablokování zákona v Senátu, jediný způsob, jak se s ním vyrovnat, je ukončit debatu o návrhu, což ale vyžaduje 60 hlasů. Přesně tolik mají demokraté i se dvěma spřízněnými nezávislými. Mezi nimi je ovšem i senátor Nelson, donedávna se s oblibou prohlašující za "jediného pro-life demokratického senátora". Když neprošel Stupakův dodatek, prohlásil, že podpoří republikánský filibustering, což by znamenalo, že republikáni budou moci sabotovat jednání o reformě donekonečna (přesněji do přístích voleb, které nepochybně vyhrají, aby reformu poté poslali ke všem čertům). V následných dnech se proto na Nelsona ze strany Obamovy administrativy, rodné strany a potratářské lobby snesla nevídaná smršť urážek a hrozeb. Nelson nějakou dobu odolával, načež Obama připojil k biči i cukr - 100 milionů na zdravotnictví pro jeho rodnou Nebrasku navíc, aby uchlácholil své zklamané voliče. Pročež Nelson změnil názor a rozhodl se "konstruktivně" podpořit senátní verzi reformy a hlasovat pro uzavření debaty.

Vydírání a uplácení vlastního senátora v přímém přenosu v takovémto rozsahu je jistě zajímavý jev, ale dlužno podotknout, že mu diváci rozhodně neaplaudovali. Zejména jej pak neocenili Nebrasčané, bleskové průzkumy mezi nimi ukázaly, že Nelson spáchal efektivní politickou sebevraždu: pochopení pro jeho veletoč vyjádřilo jen 17 % z nich. Nelson, který postavil svoji dosavadní kariéru na spolupráci s hnutím pro-life, které je v Nebrasce enormě silné, zjistil, že ztratil většinu svých skalních voličů a že v senátních volbách v roce 2012 patrně nebude mít šanci. Po několika zoufalých a předem beznadějných "pokusech vysvětlit, co vlastně udělal a proč", dospěl k závěru, že hlasovat pro reformu "možná byla chyba". A jelikož rozdílnost senátní a sněmovní verze znamená, že reforma projde zákonodárnými sbory ještě jednou, nabízí se otázka, jak bude hlasovat podruhé. Na přímý dotaz novinářů prohlásil, že patrně pro, ale "není si jistý". Průzkumy naznačují, že kdyby reformu napodruhé zablokoval, je mu část voličů připravena odpustit. Otázkou je ovšem, bude-li mít vůbec příležitost si znovu zahlasovat, protože první je na řadě Sněmovna. A Bart Stupak.

Když Obamova administrativa začala po svém potenciálně Pyrrhovu vítězství s bububu na Stupaka, ten obratem svolal tiskovku a oznámil, že na něj vláda činí nátlak a pokouší se ho uplácet a že k tomu, aby si udělal názor, žádné její rady a názory nepotřebuje. Stupak není se svým pro-life postojem mezi demokraty ve Sněmovně tak osamocen, jako byl Nelson v Senátu, navíc má před sebou Nelsonův osud a za sebou kromě svého svědomí a pro-life voličů též vědomí, že jeho čekají volby už letos. Tvrdí, že disponuje hlasy cca 14 demokratů připravených změnit svůj hlas a poslat reformu do stoupy, dostanou-li ji na stůl bez Stupakova dodatku (připomínám, že reforma ve Sněmovně prošla rozdílem jediného hlasu). Výroky "bez dodatku reforma shoří ve Sněmovně jako papír ..." a "když se dříve řeklo pro-life demokrat, všichni se smáli, teď už se smát nebudou..." mohou připomínat chvástání, nicméně minimálně ten druhý je pravdivý už teď. Navzdory Nelsonovi.

Nicméně nejdříve je třeba sladit návrhy Sněmovny a Senátu. Obamova administrativa původně slibovala transparentnost a veřejná jednání, dnes už je jasné, že šlo o plané sliby, které opět porušila. Varující by pro ni mělo být, že už to nikoho ani nepřekvapuje, pouze její obliba zas o něco klesla. V současné době se věc má tak, že Obama trvá na potratové verzi reformy, kterou většina veřejnosti odmítá a jejíž osud ve Sněmovně reprezentantů je ve hvězdách - ani sám Obama netuší, zda má v současné době dost sil, aby ji tamtudy protlačil. A i kdyby to dokázal, může to být jen proto, aby zjistil, že Nelson dospěl definitivně k názoru, že podpořit reformu byla chyba a že tedy reforma v Senátu uvízne v republikánském filibusteringu.

A teď je tu ještě "případ Massachusetts", který se pomalu stává další černou můrou. Jedním ze senátorů za tento stát byl demokrat Ted Kennedy, který nedávno zemřel. Na křesle zatím seděl spolehlivý náhradník, ale 19. ledna jsou volby. Ještě před měsícem to nikoho z Obamovy administrativy nezneklidňovalo, protože máloco je tak jisté, jako že volby v Massachusetts vyhrávají demokraté, a průzkumy věštily obvyklé drtivé vítězství. Dnes ještě pořád věstí vítězství demokratům - velmi těsné. To přináší hned dvě hrozby: 1) Jestliže vyhraje republikán, což už není tak úplně nereálné, stane se Senát pro reformu neprůchodným; 2) Každopádně už teď je situace nepřehlédnutelným varováním pro všechny demokraty a zásadně ohrožuje loajálnost demokratických zákonodárců. Nic není tak jisté, jako to, že změna voličských preferencích souvisí převážně s nesouhlasem voličů s reformou a špinavostmi, kterých se Obamova administrativa dopouští při jejím prosazováním (NE reformě je hlavní bod kampaně republikánského kandidáta). A jestliže je situace tak daleko, že se demokraté kvůli reformě musí bát o výsledek i v tak notoricky demokratickém státě, jako je Massachusetts, jaké to pak bude v rozhodujících lavírujících státech? Kolik asi demokratických zákonodárců se dnes začíná ptát, zda by ve jménu jejich znovuzvolení nebylo praktičtější reformu potopit? Nebo alespoň při jejím projednávání vhodně onemocnět?

Na závěr je nutno doplnit fakt, že republikáni jsou už připraveni napadnout reformu jako protiústavní, neboť federální vláda si v ní podle nich usurpuje práva, která jí nepřísluší. I kdyby byla reforma schválena, ještě bude veselo, protože minimálně republikánské státy se jí patrně v některých věcech vzepřou.