Chvojka v klášterní zahradě

V článku Dětské kostřičky u ženských klášterů jsem psal o nesmyslných pomluvách snovaných na základě nálezů dětských kostřiček u ženských klášterů, kdy se z tohoto důkazu obětavé charitativní činnosti sester dělá pozůstatek údajných brutálních zločinů. Něco podobného se děje i kolem neslavně proslulé chvojky klášterské.

Jalovec chvojka či chvojka klášterská (Juniperus sabina) je silně jedovatý druh jalovce. Chvojka klášterská se mu říká z toho důvodu, že byl velice hojně pěstován v zahradách klášterů. Na což se běžně poukazuje s „logickým a jednoznačným“ vysvětlením, že zhýralé jeptišky potřebovaly tento jalovec pro sebe (případně ještě pro u nich vychovávané dívky a někdy i klientky zvenčí) na řešení nežádoucích důsledků nemravného života. A i mniši, samozřejmě, ji potřebovali, pro své milenky… Ale stejně jako u kostřiček, i tentokrát je skutečnost trochu jiná.

Středověké kláštery plnily roli nejen škol, sirotčinců a babyboxů, ale rovněž lékáren a nemocnic (v dějinách evropské medicíny se toto období přiléhavě nazývá epochou klášterní medicíny), přičemž klíčovou roli v jejich činnosti hrálo sofistikované bylinkářství. Ovšem některé léčivky se daly sehnat jen těžko, nebo případně v oblasti vůbec nerostly, proto si kláštery to, co bylo důležité, pěstovaly na svojí zahradě. Chvojka byla běžnou a logickou volbou, protože kombinovala vlastnosti nenáročné okrasné dřeviny a sice nebezpečné, leč navzdory tomu mimořádně ceněné léčivky.

Samozřejmě nelze vyloučit, že se někde někdy našly řeholnice či žačky klášterních škol, které použily chvojku jakožto abortivum (což byl mimochodem dosti nebezpečný podnik, který nezřídka uhasil dva životy místo jednoho). Nicméně rozhodně to nebylo hlavní užití a důvod, proč byly chvojky v klášterních zahradách pěstovány. Tím bylo právě léčitelství.

Klášterní léčitelé a léčitelky si byli samozřejmě vědomi závažných rizik plynoucích z jedovatosti chvojky (dnes se kvůli nim už jako léčivka neužívá), oni však nemohli, narozdíl od současných bylinkářů, poslat své pacienty k modernímu lékaři, a proto chvojku, ač neradi, používali jako jednu ze svých nejsilnějších zbraní pro případy, kterým nedokázali pomoci jemnějšími prostředky: při zánětech močového měchýře a močových cest, při střevních parazitózách, při křečích a revmatických záchvatech. Využití se pro ni našlo i v boji proti vředům a bradavicím. A v neposlední řadě se používala k vykuřování obydlí, což měla být prevence před nemocemi.

Je smutné, že se z chvojky, důkazu bohulibé činnosti a klíčové role řádů v dějinách evropské medicíny, falšuje důkaz zhýralosti a falešnosti řádového života. Samozřejmě, černé ovce by se našly. Ty se najdou vždycky. Ale přesto je třeba si pamatovat, že ve většině případů platí to dobré vysvětlení.

Vyšlo i v časopise Duše a hvězdy.