Sjezd skončil, co teď bude s KDU-ČSL?

Máme za sebou mimořádný sjezd KDU-ČSL. Vedení strany prošlo radikální personální proměnou: je omlazené, žhavé do práce a v souladu s požadavky sjezdu dává najevo, že stranu plánuje překopat a zmodernizovat. Co to znamená pro katolické, potažmo křesťanské voliče? Možná všechno. A možná taky nic…

Lidová strana byla z hlediska katolického voliče už od svého vzniku velice problematický projekt, který vyvolával obojaké emoce a pravověrné katolíky nezřídka přiváděl ke stejně intenzívní zuřivosti, jako ateisty. A přestože problémy a neduhy strany v posledních letech gradovaly a nabývaly mnoha rozličných a někdy i extrémních podob, jejich podstata v mnoha ohledech zůstává stejná po celou tu dobu, co strana existuje… Tři zásadní zdroje problémů existovaly a stále existují v KDU-ČSL: personální, ideový a člensko-voličský…

Poslední sjezd má potenciál být přijatelným provizorním řešením toho prvního na úrovni rozhodovacích orgánů strany – což je nezbytný předpoklad pro jakýkoliv pokus o nápravu zbylých dvou. Ta ovšem vyžaduje nejen snahu vedení, navíc snahu dobře realizovanou a orientovanou správným směrem: řešení vyžaduje zásadní účast srozumělého členstva strany a, v neposlední řadě, rovněž katolických/křesťanských voličů. Protože i v křesťanských voličích samotných je jedna z příčin neúspěchu.

Problém personální

Problém personální je pro křesťanskou stranu velice důležitý, neboť na ní jsou osobní kazy kandidátů velice vidět. Personální politika KDU-ČSL byla dlouhodobě katastrofální a především v horních patrech strany se pohybovaly osoby, které tam neměly co dělat, koneckonců, stačí se podívat na úděsné panoptikum posledních tří bývalých řádných předsedů, v němž figurují jeden „všehoschopný schopný“, jeden „zbabělý neschopný“ a na závěr, jako tragická tečka, jeden „zbabělý všehoschopný neschopný“. Vlastně mi to připomnělo jednu Marčákovu karikaturu - zaměňte Čechy za lidovce, trochu zkraťte ten časový úsek a máte jednu ze zásadních diagnóz nemoci, na kterou KDU-ČSL chřadla.

Nyní se problém snad i vyřešil, jen je třeba dát pozor, aby stranu z pozadí neřídil pan Svoboda a aby strana nerevitalizovala politické mrtvoly, jakou je například bývalý generální sekretář Stodůlka, který musel rezignovat poté, co jej novináři odkryli coby „úplatného neschopného“. U křesťanského politika je morální profil základ a KDU-ČSL si opravdu nemůže dovolit, aby se do jejich čela (byť jen v rámci stínohry) vraceli lidé úplatní či lidé soudící se s charitou o dědictví a dělající si přitom ze svých voličů dobrý den ukončováním/neukončováním sporu.

Suma sumárům: strana potřebuje schopné, čisté a křesťanské politiky. Myslím, že první dva body nové užší vedení strany splňuje. Pokud se nepletu, a já věřím, že ne, o jejím osudu rozhodne třetí bod, u kterého si tolik jist nejsem, především protože pro mne většina členů nového předsednictva představuje téměř nepopsaný list papíru.

Problém ideový

Klasičtí lidovci mají velký handicap ve svých zažitých instinktech a ideové politice. Přehnaná uzavřenost, věrnost straně a jejímu vedení a sebeadorace jim brání chápat, že Šrámkův projekt postavený na metodách „být vždy u toho“ a „dohodli jsme se, že se dohodneme“, byl problematický i v rukách samotného mistra a tvůrce, ještě dávno před tím, než jej naprosto nedůvěryhodné osoby typu Kalouska či Svobody zcela pohřbily.

Věrnost straně a jejímu vedení je samozřejmě důležitá, ale nemůžu si pomoci, u celé řady lidovců přerostla ve škodlivou chorobu a zcela je zbavila vědomí toho, že žádná křesťanská strana nestojí za víc, než ideje, za které bojuje. V tomto ohledu mne poněkud znervózňují prohlášení pana Bělobrádka pro tisk o předvolebním spojování se s dalšími menšími stranami, jako je třeba strana zelených. Na české scéně je pár menších stran, s nimiž se KDU-ČSL může spojovat a těžit z toho, ale vyloženě antikřesťanská strana zelených mezi ně rozhodně nepatří.

Právě snaha strany rozkročit se směrem k liberálnímu voličstvu, obojakost v tradičních a předem daných křesťanských tématech a vytváření absurdních předvolebních slepenců byla pro KDU-ČSL velký problém, který v posledních letech zcela podrýval její důvěryhodnost. Křesťanský politik si nemůže dovolit říkat, že by potraty nezakazoval či že jsou soukromou věcí každé ženy (Pithart, Luxová) a stále se poté vydávat za křesťanského politika. Nemůže se divit, že voliči i někteří straníci mají problém se spojenectvím se stranami, které oponují KDU-ČSL v jejích hlavních tématech (SZ, Hybášková a kol.) Zcela nevhodné jsou odkazy ke stranám jako CDU či rakouští lidovci – ty strany už rezignovaly na obhajobu křesťanské politiky, např. CDU už zaujímá fakticky propotratová stanoviska a permanentně čelí jednak požadavkům katolických biskupů na vyškrtnutí C ze svého názvu, jednak rozpadu, neboť její katolická část permanentně hrozí odchodem.

Jsem rád, že jsem u pana Bělobrádka zaregistroval ochotu věnovat se významně a aktivně křesťanským tématům, především v oblasti rodinných témat, výhrady svědomí a nepřímé ochrany lidského života (podporou projektů nabízejících alternativu k potratům).  Pro-life voliče, z nichž tak polovina KDU-ČSL pořád ještě volí, to určitě potěší. Tato pro KDU-ČSL klíčová skupina voličů totiž potřebuje tři věci: 1) vidět, že KDU-ČSL v této věci něco aktivně dělá, 2) jistotu, že zákaz potratů zůstává konečným cílem strany, byť realisticky odsunutým na pozdější dobu, 3) volnou ruku pro pro-life politiky, kteří se nebojí k tématu veřejně a nekompromisně vyjadřovat, a jejich šanci uspět ve stranickém boji (u druhého a třetího bodu teprve uvidíme, jak si trana povede).

Jako poměrně zásadní problém současné KDU-ČSL vidím její přílišnou exponovanost pro EU a „sjednocování Evropy“. Dnešní EU není křesťanům a křesťanské politice příliš přátelská a pokud strana neumožní život i euroskeptičtějším stanoviskům, uzavírá si cestu k srdcím mnoha křesťanských voličů.

Je spousta dalších témat blízkých konzervativní politice, kde musí křesťanská strana vykazovat určitou ideologickou konzistenci. Tady mám jisté pochybnosti, zda bude vedení strany ji schopné udržet. I zdánlivě nevýznamné úlety typu podpora kvót pro ženy na kandidátkách ze strany patrně ne zcela bezvýznamné stranické organizace, jako je SŽ KDU-ČSL, mohou ve vztahu ke konzervativním voličům působit vyloženě vražedně.

Problém člensko-voličský

Má-li KDU-ČSL smysluplně existovat, musí vyřešit problémy svého členstva. Tím jsou jednak politicky pasivní členové, kteří na jedné straně politicky nepracují a politice nerozumí, ale na druhé straně překážejí obrodě strany, protože ovlivňují klíčová hlasování členské základny, jednak rozsáhlé skupiny černých duší, které zabíjejí jakoukoliv stranu, která jejich existenci umožní (tento problém v nikoliv bezvýznamném rozsahu existuje i u MKD). Nové vedení vyjádřilo odhodlání se do řešení tohoto problému pustit. Doufejme, že to zvládne.

Nicméně je tu ještě jedna věc, která musí fungovat, aby u nás mohla existovat rozumná křesťanská strana: křesťanský volič. A tady narážíme na problém. Křesťanský volič evropský je něco tristního a v ČR to platí obzvlášť. V prvé řadě spousta formálních křesťanů vůbec nevolí jako křesťané (a upřímně řečeno ani nežijí jako křesťané a křesťany vlastně vůbec nejsou). A ti co volí a volí KDU-ČSL, volí asi takto: mlčí, nevyjadřují se a lidovou stranu stále volí tak, jak se nabízí. Čím je strana méně křesťanská a důvěryhodná, tím více křesťanský volič skřípe zuby, ale stále se nic neděje, stále ji volí. Až nakonec, když struna praskne, jde volit někoho jiného. Opět zpravidla mlčky.

Aby křesťanská strana nezdegenerovala, aby KDU-ČSL byla co k čemu jako křesťanská strana, potřebuje aktivního křesťanského voliče, který na ni bude aktivně působit: bude řvát, když udělá botu, a bude používat tu skvělou věc, zvanou kroužek. Jelikož však takový volič zpravidla nemá čas zabývat se politikou podrobněji, potřebuje, aby mu někdo poradil. Aby za něj politiky někdo hlídal a předložil mu v čase voleb přehledy, podle kterých je krásně vidět, co kdo dělal, jaké jsou jeho účty. A tady přicházíme k dalšímu problému.

Jelikož Církev na konkrétní politické poradenství věřícím už dávno rezignovala (a její česká část je na tom tak špatně, že by stejně nebyla schopna ani toho obecného, který ve světě katoličtí biskupové běžně provádějí), měly by tuto roli hrát různé laické organizace křesťanů a hnutí pro-life, které hlídají konkrétní klíčová křesťanská témata. Nikdo takový tu ovšem není. Před posledními volbami jsem zaregistroval jen dvě rozsahově významnější aktivity v tomto směru: moji sérii článků „katolický volič“, kde jsem se snažil porovnat dosavadní chování stran a politiků a jejich programy s požadavky katolického voliče, a hodnocení politiků od HPŽ ČR.

Svoji aktivitu zde soudit nebudu, snad kromě poznámky, že sám ji považuji za naprosto provizorní a nedostatečnou, i když někomu snad přece jen užitečnou. Pokud jde o tu druhou, vnímám ji jako po koncepční stránce absolutně nezvládnutou. Vzhledem k tomu, že hodnocení přestalo fungovat krátce před senátními volbami, stále nefunguje a HPŽ ČR se k jeho nefungování odmítlo vyjádřit, je zde určitá šance, že nejsem sám.

Takže zde zůstává pole prázdné a téměř nezorané: úkol pro křesťany, co nejsou v KDU-ČSL a nechtějí do ní vstupovat, ale jsou na druhé straně ochotní ji za určitých okolností volit. A i pro ty, co ji nevolí, ale myslí si, že křesťané potřebují objektivní přehled o české politické scéně. A taky pro HPŽ  ČR, pokud chce být skutečnou smysluplnou zastřešující organizací českých pro-life aktivit. Ovšem za předpokladu, že dokáže oddělit objektivní hodnocení politika a své vlastní lobbystické aktivity, což v prvním pokusu naprosto nezvládlo.

Článek vyšel i v časopise Duše a hvězdy