Michálek a loajalita

Fascinuje mne ta nehorázná drzost, s níž Drobil a další vykukové české politické scény, jakož i jejich věrní noshledové, vyčítají Michálkovi jeho "neloajalitu". Neb loajalitě Michálek nepochybně dostál se ctí.

Loajalita je neobyčejně důležitá věc, o tom není sporu. Nicméně člověk má obvykle na světě více pout loajality, než může unést. Od vysokého státního úředníka se očekává nejen loajalita k nadřízenému, co ho jmenoval, ale rovněž ke státu - nejenže musí dodržovat zákony, ale dokonce pro ten stát pracuje.

Není pochyb o tom, že loajalita úředníka ke státu má mít přednost před loajalitou ke kriminálníkům a vykukům, co by stát rádi obrali. Byť by to byli jeho blízcí a nadřízení. Navíc je zjevné, že Michálek nejprve dělal vše proto, aby celou záležitost vyřešil "vnitřně" - tedy že se snažil být loajální jak ke státu, tak k ODS a vůbec svým nadřízeným.

Jinými slovy: Michálkovi není co vyčítat. A naopak každý, kdo argumentuje tím, že Michálek porušil nějakou loajalitu, by měl být navždy diskvalifikován z jakéhokoliv významnějšího postu. Protože nám už jasně řekl, jak si "loajalitu" představuje on. A já si nedovedu představit řadového voliče, a vlastně žádného slušného občana, který by mohl takovouto představu o loajalitě akceptovat.