Lidovecká expertka stojí za Chládkem

Lidovecká  expertka¹ na školství, poradkyně ministra Chládka a č. 2 na lidovecké kandidátce do Evropského parlamentu Michaela Šojdrová vydala stanovisko, v němž se de facto postavila na stranu ministra Chládka v jeho tažení proti domácímu vyučování, když prohlásila, že domácí vyučování na druhém stupni by mělo být povolováno jen výjimečně a s ještě přísnějšími požadavky na vzdělání rodičů.

Její prohlášení je opravdu krásným ukázkovým příkladem, jak předstírat, že nejsem úplně proti, ale přitom (v rozporu s postojem Církve a zájmem křesťanských voličů²) nejen rezignovat na obhajobu domácího vzdělávání na 2. stupni, ale ještě obratně podkopnout nohy jeho obhájcům naprosto neopodstatněným požadavkem na ještě vyšší kvalifikaci rodičů.

Paní Šojdrová je na jedné straně známá odpůrkyně domácího vzdělávání, co se ještě jako poslankyně neváhala spojit s komunisty proti vlastním stranickým kolegům, aby poslala ke dnu návrh na zjednodušení přístupu k domácímu vzdělávání na prvním stupni. Na druhé straně KDU-ČSL má to své “K” v názvu pořád a část členů i voličů tomu stále naivně přikládá určitý význam, takže vydat těsně před volbami stanovisko, které by šlo zcela otevřeně proti křesťanskému (resp. tradičnímu) pojetí rodičovských práv a rodiny, by nebylo moudré. Takže to paní poslankyně udělala takto. Jsem někdy pro, ale (a ve výsledku jsem proti, ale třeba si toho nevšimnou)…

Když si přečteme stanovisko paní exposlankyně a poradkyně, rychle zjistíme, že stejně jako Chládkova vyjádření úplně postrádá racionální argumentaci a argumenty. Jak u Chládka, tak Šojdrové je jedinou oporou pro jejich postoj bytostné přesvědčení obou o potřebě a nenahraditelnosti školní docházky. Přesvědčení, které není založeno na žádných reálných faktech, protože jak praxe domácího vzdělávání ve světě, tak dosavadní praxe u nás, ukazují něco zcela jiného. Přesvědčení dvou rádobyexpertů, které je v rozporu s názorem skutečných expertů z Národního ústavu pro vzdělávání, kteří na základě analýzy dosavadních pozitivních výsledků trvalé zavedení domácího vzdělávání na druhém stupni doporučili.

Pro toto své soukromé přesvědčení, které se zjevně míjí s realitou, chtějí tito dva zakázat rodičům (či drtivé většině rodičů) nejtradičnější a v určitých podmínkách daleko nejefektivnější způsob, jak děti vzdělávat. A já se ptám: Jakým právem? Rodiče ty děti porodili. Rodiče se o ně starají. Rodiče jsou za ně a jejich výchovu a vzdělání zodpovědni. Stát má poskytovat rodičům pro tuto zodpovědnou roli vhodné podmínky a více zasahovat pouze tam, kde dojde k jejich výraznému selhání. Žádné jiné pravomoci a práva mu nepřísluší! Už protože sám je v této oblasti naprosto neschopný a nahradit fungující rodinu nedovede, což dnes a denně znovu a znovu ukazuje.

Na závěr pak ještě několik poznámek k evidentním pseudoargumentům a záminkám, které se u Chládka, Šojdrové a dalších odpůrců domácího vzdělávání občas objeví:

1) Požadavek na ještě vyšší vzdělání rodičů.

Je zcela neopodstatněný. Na učivo základní školy rozhled bakaláře zcela jistě postačí (a pokud se najdou nějaké nečetné dílčí problémy, není problém je vyřešit tím, že na tuto oblast si seženu doučovatele). Spíše bych se ptal, zda není možné požadavky na kvalifikaci rodičů snížit s tím, že si budou moci sehnat patřičně vzdělaného “ručitele”.

A požadavek Šojdrové na znalost jazyka? Prosím vás. Kolem nás je tolik jazykových škol, které poskytnou kvalitnější výuku v jazyce, než učitelé angličtiny (francouzštiny, němčiny) za všech základních škol v okrese dohromady. Proč by tedy nutně sami rodiče museli umět daný jazyk? Stačí, když zajistí někoho, kdo to umí. A kdyby v tom selhali? Žáci jsou přezkušováni co půl roku. Vzpomeňte si na vlastní docházku do školy. Většina z nás ztratila s extrémně mizernými až úplně neschopnými učiteli cizích jazyků na ZŠ (ale vlastně i gymnáziích a vysokých školách) mnohem více času. Celé roky.

A poukaz na pedagogickou nevzdělanost většiny rodičů? Základní věci lze rodičům snadno vysvětlit (a oni si je rádi zjistí) a zbytek nahradí a přebije osobní blízkost a porozumění a větší možnost individuálního přístupu. Učitelka sice může mít spoustu pedagogických vědomostí, ale ve třídě se třiceti dětmi stejně většinu z nich nikdy efektivně neuplatní, dokonce ani za té nepravděpodobné optimální situace, kdy tam nemá žádné problémové děti. A to ponechávám stranou otázku, kolik učitelů je natolik kvalitních, aby bylo schopno své znalosti získané studiem využít.

2) Potřeba školy pro “socializaci dětí”. Blbost. Neexistuje žádný doklad o tom, že by průměrná škola nějak výrazně pozitivně přispívala k socializaci dětí. Neodpovídá to praxi a jejím výsledkům u nás ani v zahraničí. Neodpovídá to ani mým osobním zkušenostem. Znám osobně větší počet dětí, co prošly či procházejí domácím vzděláváním. Všechny jsou slušně vychované a vědí, jak se chovat ve společnosti a jak komunikovat s okolím, nezaregistroval jsem u nich žádné významnější potíže ohledně socializace (pokud tedy nepočítám problémy plynoucí z toho, že jsou křesťané a že jsou v průměru výrazně slušnější a zodpovědnější, než je jejich okolí, ale to nevnímám jako nedostatek jejich). Zato jsem potkal slušnou řádku sígrů, mizerů, lumpů a kol., někdy i ve významných pozicích, kteří jsou vyloženými asociály, u nichž snaha o socializaci zjevně selhala. Jaké překvapení: všichni chodili do školy. A u mnohých z nich neváhám říci, že mohli být mnohem lepšími lidmi, kdyby je právě škola nezkazila. Současná škola (až na nečetné výjimky) totiž děti zpravidla nevychovává, ale kazí. Všechna čest těm, co se (s pomocí rodičů či i případně bez ní) jejímu negativnímu vlivu ubrání, nicméně nemyslím, že tuto zkoušku všechny nutně potřebují. Tím spíše, že se socializují i bokem. I děti vyučované doma mají sousedy a kamarády, chodí do nějakých kroužků a spolků. Pokud jsou dobře zvolené, mají pro děti a jejich socializaci několikanásobně větší přínos než jakákoliv průměrná škola, kterou hravě nahradí.

A vůbec. Naučit se chovat a zapadat v nepřirozeném kolektivu bez přirozené hierarchie, do kterého bys ani patřit nechtěl, protože je třeba tvořen jedinci, z nichž s mnohými bys na limonádu nikdy nešel, a s jakým se už nikdy v životě nesetkáš, jistě může mít určitou cenu (otázka je, jak velkou). Ale věnovat tréningu této nepříliš často potřebné dovednosti pět let, se všemi negativy, co s tím souvisí, je trochu velká cena. Nemyslíte?

Poznámky:

1) Expertem se obvykle myslí odborník v daném oboru. Nejsem si jist, je-li tak úplně košer označovat jako expertku na školství osobu, co vystudovala sadovnictví a krajinářství a pár let externě vyučovala na gymnáziu francouzštinu, ale u lidovců to tak chodí. Koneckonců, dlouhá léta byl stranickým expertem na finance pan Kalousek, vzděláním chemik. Tím neříkám, že se politik se vzděláním paní Šojdrové nemůže věnovat školství a nemůže mu rozumět. Může. Ale měl by víc argumentovat a méně vydávat expertní posudky stojící čistě na jeho neprověřených názorech.

2) Svatý stolec opakovaně vyjádřil stanovisko, že právo rodičů na domácí vyučování je nedílnou součástí rodičovských práv a stát je povinen je respektovat. V ČR jsou nejčastějším uživatelem domácího vzdělávání protestanti, kteří (na rozdíl od katolíků) nedisponují žádnou relevantní sítí církevních škol své konfese. Ne zcela bezvýznamnou skupinou jsou ale též katolíci, kteří již tak nějak přišli na to, že drtivá většina českých katolických škol je katolická spíše formálně a potřebám katolických žáků naprosto nevyhovuje (nedávno si mi jeden přítel trpce stěžoval, že na katolické základní škole, kam chodí jeho dcera, nejenže je většina učitelů a žáků nevěřící a výuka naprosto neodpovídá katolickým standardům, ale že se tam spolužáci věřícím dětem pro jejich víru vyloženě posmívají).

Příspěvek vyšel a může být diskutován i na stránkách časopisu Duše a hvězdy.