Hřích opilosti a nadměrného pití

Víno je posměvač, opojný nápoj je křikloun; kdo se v něm kochá, ten moudrý není. (Kniha Přísloví 20,1)

Mezi křesťany se setkáváme s různými přístupy k alkoholu. Na jedné straně stojí zapřísáhlí abstinenti, na straně druhé skuteční milovníci alkoholu, kteří pijí opravdu často a hodně, prý „pro slávu Boží“. Je zřejmé, že oba tyto krajní extrémy vybočují z biblického diskursu, přičemž ten druhý překračuje hranice katolické morálky a stává se hříchem…

Přísný abstinentismus

Bude veliký před Pánem, víno a opojný nápoj nebude pít,

už od mateřského klína bude naplněn Duchem svatým.

(Lukáš 1,15)

Přísný abstinentismus, který prohlašuje pití alkoholu za hříšné samo o sobě, nemůže ve světle Bible obstát. Už protože sám Ježíš Kristus pil víno (byť tehdy bylo podstatně méně alkoholické než to, co za víno označujeme dnes, takže zlískat se s ním bylo podstatně obtížnější), a pokud tedy nechceme tvrdit, že Ježíš hřešil, což by bylo opravdu hodně heretické tvrzení, je zřejmé, že pít alkohol hřích není. Koneckonců víno bylo tehdy běžným pitivem, rozhodně zdravějším než povětšinou více či méně kontaminovaná voda.

Tím ale nechci říci, že člověk nemá být abstinentem – je to jistě legitimní přístup a výše uvedený citát oznamující narození sv. Jana Křtitele prokazuje, že už Bible jej hodnotí docela pozitivně. A koneckonců takový vyléčený notorik nemá ani jinou možnost, než být abstinentem, nemá-li znovu upadnout do tenat své závislosti. Nicméně abstinentismus není postoj, který je možno vnucovat všem s tím, že je jediný správný. Pít alkohol se tedy zjevně „může“. Jenže…

Nadměrné pití

Běda bohatýrům zdatným v pití vína,

mužům udatným v míchání opojných nápojů…

(Izaj. 5,22)

Jedna věc je pít alkohol, druhá věc je jak, kdy a kolik alkoholu vypít. Bible totiž sice nezakazuje pití alkoholu a je vlastně dokladem pro oprávněnost jeho přiměřeného užívání, na druhé straně ale opakovaně odsuzuje nadměrné pití alkoholu a opilost, kterým jednoznačně připisuje kategorii závažného hříchu. Kategorizovat toto konání z hlediska sedmi hlavních hříchů rozhodně není nikterak složité – jde přímo o klasický příklad reprezentující hřích „gula“ (obžerství, nestřídmost), který pokrývá celou škálu závislostí a nadměrných konzumací a požitků. A není ani příliš složité si uvědomit, proč jde o hříchy a jak jsou závažné: Jako všechny hříchy z této kategorie, nadměrné pití a opíjení se zjevně závažně škodí duši i tělu.

Samotné nadměrné pití, byť nedosahuje až ke zjevné opilosti, jednoznačně škodí zdraví dotyčného, v případě plodných žen pak navíc i potomstvu. Pokud jde potomstvo, samozřejmě nejzásadněji škodí v těhotenství a při kojení, ovšem zde je třeba zdůraznit, že a) žena zpravidla v prvních týdnech o svém těhotenství neví, takže už nejzákladnější předběžná opatrnost by měla od jakéhokoliv nadměrného pití odradit každou ženu, u níž možnost těhotenství existuje; b) nadměrné pití není dobré pro organismus ženy ani jindy, byť pak jsou dopady na budoucí potomstvo podstatně mírnější. Toho všeho si byli vědomi už ve starověku a vidíme to i v Bibli, která odrazuje plodné ženy od pití alkoholu (včetně tehdejšího – dle dnešních měřítek velmi slabého – vína), viz např. 13. kapitolu knihy Soudců. Tento postoj byl minimálně mezi moravskými katolíky naprosto samozřejmý ještě o dvě-tři generace zpátky. A pamatuji si, že když jsem se v mládí jednou s mamkou nějak náhodou dostal k tomuto tématu, tak mi naprosto samozřejmě řekla, že žena, dokud může mít děti, nemá právo kouřit a pít může maximálně nějakou symbolickou skleničku na oslavu či něco málo z léčebných důvodů. Právě s ohledem na povinnosti ke svým potenciálním budoucím dětem. A byla to slova ženy, která byla naprosto přesvědčena, že tento postoj je samozřejmý a jediný správný a že každý rozumný člověk by s ní souhlasil. (Podotýkám, že pokud mi paměť sahá, tento postoj nejen hlásala, ale i striktně dodržovala.) V podstatě tento názor sdílím, jen se obávám, že rozumných lidí okolo zřejmě velmi podstatně ubylo a že jsem s ním za exota a (samozřejmě) machistu a diskriminátora žen. Což nic nemění na tom, že mám pravdu… http://www.duseahvezdy.cz/wp-includes/images/smilies/icon_smile.gif

Existují zde ale další okolnosti, které nadměrné pití činí ještě horším a přidávají další hříšnost (a které mohou učinit nesprávným a hříšným – a tudíž nadměrným – i vypití jediného piva či štamprle). Příkladů je bezpočet, zde jsou nejzávažnější:

a) pití v rozporu se zákonem – křesťané jsou lidé řádu a mají respektovat zákony, pokud tyto nejsou zjevně nespravedlivé a v rozporu se zákony Božími. Zákony a předpisy zakazující pít osobám mladším 18 let, řidičům před jízdou či zaměstnancům v práci jsou naprosto v pořádku a často i velmi rozumné, proto je křesťané mají dodržovat;

b) pití představující vážné riziko pro jiné lidi (často se kryje s pitím proti zákonu). Alkohol omezuje šikovnost, rychlost reakcí i rychlost a úroveň myšlení – proto je zásadním a závažným hříchem, když se napijí řidiči před jízdou, či další pracovníci, na nichž závisí lidské životy (od lékaře po leteckého dispečera), atd.;

c) pití nad poměry (finančně těžce postihující dotyčného a jeho rodinu);

d) pití osob ohrožených závislostí (člověk závislý na alkoholu, který ví, že když si dá skleničku, nejspíše končí ve škarpě a probudí svou závislost k dalšímu životu, pít pochopitelně nesmí);

e) když dítě pije přes zákaz rodičů.

Rád bych ještě zdůraznil, že zde i v dalších případech je zcela jednoznačné správné a zásadní mluvit i o hříchu těch, co výše zmíněná vadná jednání podporují. Je hříchem vést k pití osoby pod 18 let (teď nemluvím o situaci, když je patnáctileté osobě nabídnuta výjimečně sklenku vína při oslavě narozenin, zejména pokud s tím souhlasí či tak činí rodiče, ale např. o vědomém čepování či kupování piva nezletilým, o zvaní nezletilých na pivo), je hříchem pobízet k pití řidiče či lékaře před jízdou či službou, je hříchem  nabízet alkohol alkoholikovi, je hříchem dávat pít na dluh člověku, u nějž víme, že si to nemůže dovolit platit, je hříchem vést k pití vlastní děti.

Opilost

A neopíjejte se vínem, což je prostopášnost.

(Efez. 5, 18)

To všechno výše jsou hříchy, ale zatím jsme mluvili pouze o nadměrném pití. Pokud je ale pití v konkrétním okamžiku opravdu hodně nadměrné, vede k opilosti. Nemám v úmyslu zde diskutovat o odborných termínech a konkrétních hladinách alkoholu v krvi. Opilost budiž pro nás prostě stav, kdy nás alkohol ovlivňuje natolik, že ve výrazné míře ztrácíme kontrolu nad svým jednáním a myšlením. Děláme věci, které bychom za střízliva z dobrých důvodů nikdy nedělali, a někdy se dokonce ráno probudíme s oknem, naprosto netuše, co jsme včera večer dělali a jak jsme se dostali domů. (A to je ještě ten lepší případ, taky se můžeme probudit na záchytce nebo v posteli, ve které naprosto nemáme co dělat.) To je opilost, o níž opakovaně mluví Bible, a mluví o ní příkře a nehezky. Opíjet se je hřích, hřích závažný a těžký, kterému se máme vyhýbat širokým obloukem.

Co činí z opilosti jasný, těžký a závažný hřích? Krom posílení všeho toho, co jsme uvedli výše (zdravotní rizika a zmíněné možné přitěžující okolnosti), zde je ještě jedna zásadní věc: Člověk by se nikdy neměl dobrovolně uvádět do stavu, kdy nemůže ručit za to, co bude dělat, kdy za něj bude rozhodovat alkohol či jiná droga.  Už to samo o sobě je závažným hříchem, který výslovně odsuzují Starý zákon (např. 1. Samuelova 1,15; Izajáš 5;) i Nový Zákon (1. Kor.; Efez. 5,18; 2. Petrův). Proroci i svatí apoštolové nám výslovně říkají, že se nemáme nechat ovládat chtíčem ani jinými závislostmi a požitky, že se nemáme opíjet – zkrátka že máme žít tak, abychom mohli být za své chování odpovědní před Pánem a nemuseli se za ně stydět.

Opilý člověk uvádí sám sebe ve spoustu vážných pokušení a ohrožení a není schopen ručit za své jednání, porušuje tudíž hned několik důležitých zásad správného křesťanského života a ohrožuje spásu své duše. Ohrožuje sebe, ohrožuje své blízké i náhodné kolemjdoucí (přinejmenším pohoršením) a snižuje svým chováním důstojnost člověka coby Božího obrazu, čímž uráží Boha. To všechno jsou opravdu pádné důvody, proč se opilosti vyhýbat, nemyslíte?

Setkal jsem se s teorií, že opilost není tak hrozná, protože i kdybyste dělali nějaké špatné věci, vy přece za to zas až tak nemůžete, protože jste opilí. Že to je zásadní polehčující okolnost. Takže případné lapsy jsou tak nějak menší, než by se zdály normálně. Takový pohled je ale naprosto nesprávný. Ano – opilost sice skutečně představuje polehčující okolnost v tom smyslu, že jednání není samo o sobě plně přičitatelné (díky oslabené vůli a zastření myšlení a smyslů), ale je zde právě to jedno velké ALE! Jelikož opilost hodně špatných jednání sama přináší či zásadně zvyšuje šanci na jejich výskyt, sama o sobě je závažným hříchem, protože povinností křesťana je už vyhýbat se nebezpečím a pokušením, které přináší, a proto si nesmí tento stav hříchům a zlu přející vůbec přivodit.

Nemůžeme samozřejmě vyčítat opilost či zdrogování někomu, kdo byl opit či zdrogován bez svého vědomí či vůle (např. mu někdo něco přimíchal do pití). Lze chápat i to, když se děvče poprvé v životě napije a následně s velkým překvapením zjistí, že ji napoprvé slušně načne už jediná sklenka vína (pár takových znám – proto je dobré si dobře vybrat, v jaké společnosti se teprve „učíte pít“). Tam skutečně je polehčující okolnost, někdy možná až absolutní. Zcela opačně je tomu ale tehdy, když je opilost dobrovolná a její následky jsou předpokladatelné. Pokud se někdo opije, ač ví, že bude řídit, nemá nárok na žádnou polehčující okolnost, když někoho pak na silnici zabije, třebas nechtě a díky opilosti. Pokud někdo ví, že když se napije, stává se nebezpečným násilníkem, a vydá se do hospody chlastat ozbrojen, jaké polehčující okolnosti se chce dovolávat, až pak opilý někoho zabije? Vždyť přesně to se dalo očekávat, už když vyrazil! Příklady, které jsem výše uvedl, jsou poměrně drastické, nicméně platí to obecně. Děvče či kluk, co vědí, že opilí ztrácejí zábrany, jsou samozřejmě zodpovědní i za hříchy proti šestému přikázání, které opilí spáchají.

A když už jsem mluvil o rizicích opilosti… Především dívky ani nemusí opilé ztrácet zábrany, úplně stačí, když ztratí povědomí o sobě a svém konání. Rozjet to pořádně sama ve společnosti jednoho či vícero ne zrovna vzorných chlapů je absolutně nerozumné. O panenství se dá přijít velice rychle, a totéž platí o pořízení si potomka či pohlavní choroby. Spoléhat se na to, že „jsou to moji kamarádi, mají mne rádi a nikdy by mi nic takového neudělali“ je nesmírně naivní a nebezpečné i u mnoha křesťanů pravidelně chodících do kostela a tvářících se seriózně a zbožně. Natožpak u té sorty pohanů, kteří vnímají sex jen jako zábavu či sbírání trofejí (a jedinečná, dosud nikým „neulovená“, trofej je pro ně o to větším lákadlem) a ze ctnostného života by je nikdo nikdy nepodezříval. S větším množstvím alkoholu v krvi se jejich už tak chatrné zábrany mohou snadno úplně vypařit (pokud nepadly už dávno před začátkem akce, která má v jejich očích jen jeden jediný cíl). Je sice pravda, že opít či zdrogovat děvče, aby se s ním člověk mohl vyspat bez ohledu na jeho vůli, naplňuje definici znásilnění a je nejen těžce hříšné, ale i trestné podle zákona. Leč kde není žalobce, není ani obhájce, a je nesmírně těžké někoho z něčeho obvinit, když se dívka probudí po akci s totálním oknem (existují dokonce drogy, které přidány do pití ztrátu paměti spolehlivě zajistí) a částečná pravda se ukáže až za pár týdnů či měsíců později, když se u gynekoložky dozví, že už není panna, má nějakou nemoc či že je těhotná. A ani pak neví, jak přesně k tomu došlo. A i kdyby na to přišla hned následující den, nemusí být vůbec snadné prokázat, že skutečně šlo o znásilnění bezmocné osoby a ne o náhodný svobodný sex dvou srovnatelně opilých lidí, což bude druhá strana dozajista tvrdit.

I zde lze mluvit o hříších okolního prostředí. Od hříchů těch, co druhé k opíjení vedou či opíjejí (i když to nečiní zištně), po ty, kteří se nesnaží pomoci těm, kterým pomoci mohou, od jejich závislostí a zlozvyků alespoň přátelským upozorněním či radou.

Vyšlo a je diskutováno i na stránkách časopisu Duše a hvězdy.