Štědrodenní půst

24. prosinec je v občanském kalendáři i lidové mluvě nazýván Štědrý den a je v České republice i na Slovensku státním svátkem. Je to paradoxní, protože to žádný významný svátek není (byť tedy jako den volna je nanejvýš praktický) a ani štědrosti mnoho nepobral – naopak tradičně je to den přísného postu a štědrostí odkazované rozdávání dárků nastává až večer coby součást oslav Narození Páně, kterýžto svátek připadá na 25. prosince. Konec konců v mnoha zemích na západ od nás se proto dárky nerozdávají večer, ale tak, že je děti naleznou ráno pod stromečkem.

Se Štědrým dnem se pojí pestrá paleta tradic a zvyků, od rodinných přes církevní až po národní. Některé z nich jsou nepochybně bohulibé a jejich udržování je hodné doporučení (např. štědrodenní půst), jiné jsou minimálně diskutabilní (např. lití olova coby původně věštecká praktika – i když  na druhé straně pokud se dnes přetavilo v zábavu, jejíž podstatou je už jen hádání, co ten který kus olova připomíná, pak už v ní nic závadného nezbylo). U Štědrého dne coby dne postu bych se zastavil.

Dnes už málokým dodržovaný štědrodenní půst je zoufalým a skomírajícím zbytkem v průběhu věků pomalu erodující tradice celoadventního postu, který ovšem býval již od počátku méně přísný než půst doby postní. Ještě tzv. Tomáškův katechismus z roku 1955 udává Štědrý den spolu s Popeleční středou, Velkým pátkem a 14. srpnem jako čtyři předepsané přísné posty (tj. posty kombinující půst od masa a půst újmy), nicméně už tehdy byl jeho význam snížen tím, že narozdíl od postů Popeleční středy a Velkého pátku nezavazoval pod těžkým hříchem (více ZDE).

Úpadek církve bojující, k němuž došlo po druhém vatikánském koncilu, se v mnoha komunitách projevil mimo jiné snahami ještě více osekat beztak zakrnělé postní povinnosti a zvyky. V ČR byly tyto neblahé procesy ještě podpořeny oficiálními kroky biskupů, kteří maximálně zdobrovolnili, zmírnili a zrelativizovali vše, co jim nové předpisy a církevní právo umožnily (a zůstává otázkou, jestli svojí extrémní benevolencí ve věci nahrazování postu od masa své pravomoci dokonce nepřekročili). Důsledkem je totální úpadek postní praxe v naší zemi, kdy pro většinu českých katolíků je postní doba už jen tradiční pojmenování bez obsahu, předepsaný páteční půst od masa je zcela ignorován či dokonce zesměšňován a upadá i dodržování postů na Popeleční středu a Velký pátek, což jsou jediné dva závazné přísné posty, které dnes u nás máme – ty totiž jsou závazné celocírkevně a lokální biskupové je rušit či upravovat nemohou.

Vzhledem k výše uvedeným faktům není divu, že se dodržování zdobrovolnělého štědrodenního postu stalo úkazem velmi vzácným mezi katolíky. Občas si říkám, jestli v malé skupince těch, co ho drží, nakonec nad katolíky nedominují nevěřící ctitelé národních zvyků. Mizení štědrovečerního postu je přitom velké neštěstí, protože postit se je správné a důležité pro náš duchovní život – půst je úkonem pokání, posiluje ducha a je cennou zásluhou. A dobře připomíná skrovné podmínky, do nichž se náš Spasitel, Bůh a člověk v jednom, narodil. Koneckonců předepsané posty jsou jen absolutním minimem – u zdravých katolíků se mlčky předpokládá, že se budou postit navíc. Dodržování štědrodenního postu proto lze jen doporučit. A jak by měl takový klasický tradiční český štědrodenní půst vypadat?

Jak jsem již uvedl, v roce 1955 naše postní pravidla předepisovala na štědrý den přísný půst, tj. půst zdrženlivosti (od masa a laskomin) a půst újmy (jen jedno syté jídlo denně + dvakrát něco malého). Půst újmy se v minimální variantě obvykle praktikuje ve stylu něco malého ráno – sytý oběd – něco malého večer, ale pro štědrý den by bylo toto uspořádání naprosto nepraktické, proto se organizuje jinak: je zde malá snídaně (vhodný je kousek chleba s vodou), kterou ovšem jednotlivci často vynechávají, jednochodový prostý oběd (v naší rodině to bývala kupříkladu malá porce té nejjednodušší  řídké čočkové či fazolové polévky, ale běžně to mohl být i kuba, hubník či česneková polévka), který ovšem je také často dobrovolně vynecháván. Někde se snídaně i oběd či obojí vynechává i na celorodinné bázi.

Sytým jídlem je štědrovečerní večeře, která má být podávána nejdříve poté, co se na nebi objeví první hvězda, a může být i vícechodová, ale má respektovat půst od masa – proto se na ní tak často servírují kapr a jiné ryby, jejichž maso se coby tradiční postní jídlo konzumovat může. Nutno ovšem říci, že ač je rybí hostina na Štědrý večer doporučována církví po staletí, v našich zemích se šířeji uchytila až v 2. polovině 19. století, kdy státem vynucený pokles cen zpřístupnil do té doby příliš drahé rybí maso širší veřejnosti, předtím se chudší obyvatelé museli spokojit s bezmasými jídly.

Nutno říci, že i dokud byl štědrodenní půst závazný, byly z tohoto závazku vyňaty malé děti, staří lidé a nemocní. Už zmiňovaný Tomáškův katechismus z roku 1955 udává věkové rozpětí závanosti přísného postu jako 18-60 let. Přiznám se, že zde mi není úplně jasné, zda to znamenalo, že se děti ve věku 14-17 let postit nemusely, nebo zda musely dodržovat alespoň půst od masa (druhá možnost mi připadá logičtější). Nicméně i menší děti byly z řady praktických důvodů vedeny k (alespoň nějakému) postu též – aby si zvykly, aby získaly zásluhy, aby se posílila soudržnost rodiny, aby je to odradilo od ujídání a aby příprava jídla pro ně nezdržovala od příprav na následné oslavy. Aby se jim půst držel lépe, v mnoha rodinách se ujal zvyk slibující dětem, že když půst (jehož podmínky se mohou rodinu od rodiny lišit) vydrží, uvidí zlaté prasátko. Pokud dítě půst vydrží (či to dokáže zdařile předstírat), rodiče mu nějaké zlaté prasátko zařídí (například jako odlesk zrcátka běžící po zdi).

Přísný půst samozřejmě vylučuje i halasné zábavy a člověk by při jeho dodržování ani neměl marnit čas díváním se na televizi.

Příspěvek vyšel a je diskutován i na stránkách časopisu Duše a hvězdy.