Ve čtvrtek zamířilo do bulvárního diskusního pořadu ČT Máte slovo s M. Jílkovou téma umělého oplodnění, resp. otázka anonymity dárců spermií a požadavku na její zrušení (patřičný díl vizte ZDE).
Jde o zajímavé téma, a přestože pořad má díky svému bulvárnímu charakteru a agresívní moderátorce velká omezení, bude užitečné se na něj podívat. Už jen ta přehlídka lží a demagogií, kterou předváděli aktivisté a provozovatelé umělého oplodnění ve snaze bagatelizovat závažná rizika plynoucí z existence anonymního dárcovství, je velmi poučná. Pokusme se teď podívat na některé nejzajímavější body celé diskuse...
Jako hlavní diskutující vystoupili: poslanec Martin Komárek (ANO 2011), doktorka Jitka Řezáčová (šéfka centra asistované reprodukce), katolický publicista Petr Hájek, pravoslavný kněz Libor Halík, Jana Březinová (psycholožka z centra asistované reprodukce) a Petra Hanzelínová (lesbička vychovávající s partnerkou dvě děti z umělého oplodnění). Mimo hlavní řečníky se v řadách diváků jako další diskutující prosadili (z těch, co znám) ještě místopředseda Mladých křesťanských demokratů Pavel Horáček a gynekoložka MUDr. Xenie Preiningerová. Téma se v pořadu objevilo jako reakce na návrh skupiny poslanců okolo Jitky Chalánkové z TOP 09 (v pořadu zastupované poslancem Martinem Komárkem) na zrušení anonymního dárcovství spermií. Pan poslanec ho správně odůvodňoval právy a zájmy při umělém oplodnění počatých dětí.
Na úvodní vystoupení pana poslance zareagovala doktorka Řezáčová, která ihned dala najevo, že bude svůj džob bránit bez ohledu na nějaké vědecké poznání a etiku, když začala bagatelizovat zásadní zdravotnický problém anonymního dárcovství (nemožnost stanovit dítěti rodinnou anamnézu) s odkazem, že údaje se po třicet let archivují, takže není problém se prostě podívat, pokud se do třiceti let nějaké vážné potíže objeví. Takže vlastně ten problém není tak horký. Přitom jako lékařka velice dobře ví, že rodinná anamnéza je extrémně důležitá především coby včasná výstraha - tj. pro prevenci a správné nastavení životního stylu, čímž je možno řadu velkých hrozeb eliminovat nebo alespoň výrazně snížit předem. Proto dodatečné nahlédnutí do materiálů až po zjištění vážných potíží už často nemá význam. (Jinými slovy rodičovskou anamnézu potřebujete, abyste věděli, že dotyčný pochází z rodiny, kde jsou běžné sklony k cukrovce či mozkové mrtvici, abyste mohli zavčas zvolit odpovídající životní styl a preventivní vyšetření. V okamžiku, kdy už cukrovka propukla nebo když dotyčného vykládají v nemocnici po mozkové mrtvici, je vám už rodinná anamnéza na dvě věci.) Nemluvě o tom, že ve 31 letech už nemá uměle reprodukovaný pacient ani tuto možnost - přitom spousta potíží se projevuje až v pozdním věku. Bylo by zajímavé, zda by si podobně zavádějící parádičky dovolila tváří v tvář odborníkovi, který bohužel za pultíky na straně oponentů citelně chyběl.
K paní doktorce Řezáčové se v podobném duchu rychle přidala i kolegyně psycholožka Březinová, která bagatelizovala případnou pozdější touhu takto počatých po poznání svých biologických rodičů s opakovaným vyloženě nesmyslným a pavědeckým prohlášením, že poskytovatel pohlavních buněk přece není rodič. Dárce pohlavních buněk přitom bez jakékoliv pochybnosti JE (biologickým) rodičem, což rozhodně nepostrádá závažné následky pro onoho uměle vytvořeného potomka, který nese polovinu jeho chromozómů. To by neměl být problém pochopit pro každého, kdo dokázal vychodit alespoň střední školu. Jak to může nechápat vysokoškolsky studovaná psycholožka, to mi fakt hlava nebere. Zřejmě se jí to nehodí, tak to prostě chápat nechce.
Otec Halík připomněl možnost, že pokud budou dárci anonymní, může z neznalosti docházet k incestu, což je samozřejmě nežádoucí jak z morálních, tak ze zdravotních ohledů. Na to protistrana reagovala další pozoruhodnou demagogií, že je to vlastně statisticky nemožné. Pominu-li fakt, že je dost pochybné, že by někdo v seriózní studii napsal něco tak pochybného, pak je zde na místě připomenout, že zastánci anonymních dárců sami mluvili v této diskusi o tom, že počet umělých oplodnění by měl v příštích letech velice výrazně narůst, čímž by se to riziko (byť nyní třeba velmi malé) výrazně zvýšilo. Dalším pseudoargumentem bylo tvrzení, že riziko incestu je daleko větší v případě nemanželských dětí. Pomineme-li fakt, že to se netýká problematiky umělého oplodnění (nebudeme přece zpochybňovat předpisy o bezpečnosti práce jen proto, že výrazně více lidí umírá v autě při cestě do práce), tak zde je také zpravidla slušná šance, že se dotyční včas dozví o své příbuznosti od svých rodičů. Ještě větší demagogii pak ale předvedla paní psycholožka v reakci na námitku Pavla Horáčka, který tyto bagatelizace odmítl a připomněl, že dnes není v ČR nijak ohlídáno, kolik může vyprodukovat jeden anonymní dárce dětí. Dotyčná totiž opáčila, že stejně tak nikdo nehlídá notorické záletníky, co spí každý den s jinou a mají tak třeba taky desítky dětí. Jenomže dnes ale ani takoví notoričtí děvkaři a záletníci nemají desítky dětí, protože při dnešním rozšíření antikoncepce se tímto způsobem děti shánějí mnohem hůř než ve středověku. Nechce se mi věřit, že by to paní psycholožce nedocházelo - spíše doufá, že to nedojde těm, co ji poslouchají. Žádnou rozumnější odpověď jsem nezaznamenal ani na podobné námitky MUDr. Preiningerové, snad kromě snahy zbagatelizovat problém poukazem na to, že z žen mnoho plodných vajíček nezískáte - což už ovšem nevzala ani paní Jílková, která správně připomněla, že zde máme taky muže, u kterých to zas až takový problém není... Já bych při té příležitosti připomněl případ dánského dárce, nositele vlohy pro závažnou genetickou poruchu (konkrétně neurofibromatózu I. typu), který zplodil skrze IVF 43 dětí (o tom více anglicky ZDE).
Zajímavé bylo i několikanásobné vystoupení pana Hájka, který se (zcela správně) principiálně stavěl proti nějaké výrobě či velkovýrobě dětí, kterou považuje z jakousi součást konce civilizace. Zde se mu (i paní z publika) dostalo další velmi zavádějící oponentury doktorky Řezáčové, která opakovaně prohlásila, že nejde o (velko)výrobu, ale o léčbu. Což není pravda. Ano, existují metody asistované reprodukce, které lze označit za léčbu. Typickým příkladem metod, které mají nezpochybnitelný nárok na toto označení, jsou metody léčby neplodnosti (hormonální léčba neplodnosti, NAPROHELP) - tedy metody, které se snaží spravit organismus, aby se opět stal plodným. Ale umělé oplodnění nemá na označení slovem léčba žádný nárok, protože nic neléčí a nevyléčí - pouze alternativní cestou vyrobí požadované dítě.
Za hodně hořký vtip lze považovat závěr pořadu, kdy paní Hanzelínová vysvětluje, jak řešila dotaz své čtyřapůlleté dcery na téma "kde má tatínka" odpovědí v tom smyslu, že šli s partnerkou za doktorem a ten jim dal pulce, díky kterému ji teď mají. Nuže, čtyřiapůleté dítě lze oblbnout poměrně snadno, nicméně ono jednou vyroste...
Co dodat? Rád bych poděkoval otci Halíkovi, panu Hájkovi, panu Horáčkovi a doktorce Preiningerové za to, že se nebáli do pořadu přijít a hájit ta rozumná a správná stanoviska, což jim vyneslo (a jistě ještě vynese) spoustu posměšků a nenávistných výpadů z té druhé, temnější strany. Díky a vydržte.
Příspěvek vyšel a může být diskutován i na stránkách časopisu Duše a hvězdy.
