Bouře ve Varšavě I: Rachot před bouří

Polsko si dnes připomíná jednu z největších a také nejtragičtějších událostí svých moderních dějin. Před 65 lety, 1. srpna 1944, v hodinu W stanovenou na 17:00, vypuklo Varšavské povstání, které mělo z Varšavy vyhnat Němce a veřejně ustavit vládu dosavadního Podzemního státu. Myslím, že tato hrdinská epopej, přestože nakonec neúspěšná, si zaslouží podrobnější vzpomínku, kterou hodlám rozvést v několika dílech.

Ze všech národů, které si nacistické Německo podmanilo, byl polský tím nejvzpurnějším. Snad jen Srbové by s ním mohli soupeřit. Počátky polského protinacistického odboje byly krušné, neboť začínal sbíráním drobků, které zbyly po rozdrcené polské armádě. Nar ozdíl od Čechů neměl téměř žádné zbraně a většina jeho přirozených vůdců byla mrtvá nebo uvězněná lágrech - na západě nacistických, na východě komunistických. Postup nacistů vůči Polákům byl navíc mnohem tvrdší, než v sousedním Protektorátu, to co bylo u nás v podstatě jen relativně krátkodobým výbuchem vzteku v době haydrichiády, bylo v Generálním gouvernementu naprosto běžné po celou dobu okupace. O to pozoruhodnější je, že zatímco mnohem lépe situovaný český odboj byl de fakto rozdrcen a v letech 1943-1944 nepředstavoval pro nacisty větší problém, polský odboj přes zuřivé represe neustále sílil. V jeho čele stála samozřejmě Varšava.

"Kdyby v Generálním gouvernementu nebylo Varšavy, nemuseli bychom se potýkat se 4/5 našich současných problémů. Varšava byla a bude centrem chaosu, místem odkud se odpor šíří do ostatních částí země." Tento výrok generálního guvernéra Hanse Franka, spolu s jeho dalším slavným výrokem: "Kdybych měl nechat vyvěsit plakáty pokaždé, když je popraveno sedm Poláků, všechny polské lesy by nestačily k výrobě papíru pro tato oznámení.", je přesnějším popisem situace ve Varšavě, než cokoliv jiného. Někteří historici dokonce v souvislosti s Varšavou mluví o úmyslném postupném vyhlazování jejích obyvatel. Nic z toho ale nezlomilo ducha Poláků, kteří si ještě pamatovali prusko-rakousko-ruský útlak a mohli čerpat z nepřeberných zkušeností z odboje proti němu.

Nejpozději od roku 1943 můžeme o Varšavě s klidným svědomím mluvit jako o krvavé ráně v týlu německé fronty. I když zcela pomineme povstání ve varšavském ghettu, německé zajišťovací jednoky zde ztrácely desítky mužů týdně, transporty vězňů nebyly bezpečné a životem si nemohli být jistí ani nejvyšší nacističtí představitelé, jak dosvědčují např. akce u arsenálu či atentát na generála Franze Kutscheru, "Kata Varšavy". Diverzní jednotky Zemské armády prováděly rozsáhlé sabotážní akce na železnici a dalších položkách infrastruktury. Ve Varšavé sídlilo vedení Podzemního státu věrného Londýnské exilové vládě. Měl zde své podzemní úřady, školy, soudy, policii i armádu a jeho autoritě se podřizovala většina obyvatelstva (mimo komunistů), v jehož řadách se pod falešnými doklady skrývalo přes 20 tisíc Židů.

Polský protinacistický odboj byl celospolečenskou akcí, klíčovou roli v něm hráli zbytky úřednického aparátu (falešné doklady, falšování a ničení údajů v archivech), harceři (skauti - vojenský výcvik, sabotáže), vojáci (vedení ozbrojených akcí odboje) i katolická církev (zásobování, poskytování úkrytů a zprostředkovávání kontaktů). Ze zahraničí se mu dostávalo podpory ze Spojeného království, odkud přicházeli vycvičení výsadkáři. Nenávist k okupantům byla doslova všeobecná a dychtivost už konečně povstat a smést nenáviděné okupanty byla všudypřítomná, navíc ji notně povzbuzovala ruská propaganda vyzývající k povstání.

Na druhé straně byly zde závažné důvody proti povstání: jednak kritický nedostatek zbraní mezi odbojáři, jednak doposavad vojensky silné okupační jednotky. Především však zde byla samotná otázka účelnosti. Sovětské jednotky totiž za svého postupu na východě systematicky likvidovaly nekomunistický polský protinacistický odboj, zatýkaly či vraždily jeho představitele a předávaly moc jinak výrazně minoritnímu a Poláky nenáviděnému komunistickému odboji. Z pohledu Poláků tak nešlo o osvobození, ale pouze o střídání okupantů.

V Podzemním státě a polském západním exilu se střetly tři názorové proudy: první tvrdil, že s Rusy je třeba se nějak dohodnout a dokud se tak nestane, povstávat by se nemělo (problém byl, že s Rusy se žádným rozumným způsobem dohodnout nešlo), druhý měl za to, že Podzemní stát by vůbec povstat neměl a měl by zůstat skryt, aby po obsazení Varšavy Rudou armádou pokračoval v odboji protikomunistickém, a třetí, jehož koncept nakonec zvítězil, tvrdil, že je naopak třeba povstat a vyhnat okupanty, protože když Rudou armádu ve Varšavě přivítá funkční vláda i s ozbrojenými jednotkami, nebude ji možné jen tak ignorovat.

Varšavské povstání se tak začalo díky výše zmíněné diskusi připravovat opožděně, navíc jeho vypuknutí muselo být neplánovaně urychleno. Německá okupační správa se totiž rozhodla proměnit Varšavu v pevnost a za tímto účelem povolala 100 tisíc obyvatel na opevňovací práce. Protože šlo o mladé muže, kteří představovali hlavní kádr ozbrojených sil povstalců, provedení tohoto příkazu by povstání znemožnilo. Podzemní stát proto vyzval Varšavany, aby povolání ignorovali, čímž se ovšem zavázal k rychlé akci. Poté, co zdrcující většina obyvatel jeho výzvy uposlechla a na opevňovací práce se nedostavila, bylo naprosto jasné, že krutá reakce okupační správy na sebe nenechá dlouho čekat. Povstání tak bylo nutno uspořádat co nejdříve.