Jak by mohl mít katolík úctu k islámu?

Moje srdce krvácí, když čtu blahopřání muslimům ke svátku Íd al-Fitr, které sepsal papež František I. A zároveň musím žasnout nad tím, že se papež ve své gratulaci odvolává zrovna na sv. Františka z Assisi, protože mi to připadá jako strašlivá drzost a zneužití tohoto světce. Máloco je totiž tak jisté, že sv. František by nikdy nic takového nenapsal – a ani nepodepsal…

Sv. František z Assisi byl totiž své víře věrný katolík, který neodděloval uměle víru a lásku, jako to občas nenápadně dělá dnešní papež. Byl sice “bratrem všech”, ale právě proto by nikdy nevyjádřil úctu falešnému náboženství (nota bene islámu, který je náboženstvím vyloženě antikřesťanským). Právě proto mu velice leželo na srdci přivedení muslimů ke katolické víře, právě proto riskoval svůj život, když se snažil obrátit egyptského sultána na křesťanství. (A nejde jen o toto, pořád se musím ptát, jak si vůbec mohl papež vybrat jméno podle sv. Františka z Assisi, když svými činy a výroky den co den popírá téměř vše, co tento velký světec dělal a považoval za důležité.)

Katolík přece musí mít v úctě nejen všechny druhé lidi, ale i Boha a Pravdu. Láska k bližnímu a povinnosti ke Kristu jej mají vést k tomu, aby měl obavu o spásu těch, co byli svedeni špatnou vírou, a snažil se je přivést k Pravdě. A proto může (a má) vyjadřovat úctu muslimům jakožto svým bližním, ale nikdy ne jejich falešnému a zločinnému náboženství. Náboženství, jehož posvátné texty nejenže hlásají četné falešné pravdy a hodnoty, nejenže na vícero místech velice tvrdě urážejí křesťanskou víru a křesťany, ale dokonce nařizují muslimům, aby nemuslimy zotročovali či pobíjeli, kde jen mohou. Což rozhodně není myšleno obrazně, jak se vytrvale pokouší tvrdit propagátoři tzv. “umírněného islámu”, protože sám “prorok” Mohamed (jinak též pouštní lupič a masový vrah) toto dělal velice pilně, velice často a s ohromným potěšením.

Nesmyslnost a vnitřní nelogičnost papežova blahopřání, tak bezostyšně míchajícího nanejvýš správnou úctu k druhým lidem s nanejvýš nepřijatelnou úctou k islámu, vyniká v této větě: “Je jasné, že při projevování úcty k náboženskému vyznání druhých a při blahopřejných projevech u příležitosti náboženského svátku se jednoduše snažíme sdílet radost, aniž bychom zmiňovali obsah jejich náboženského přesvědčení.” Copak lze nějak smysluplně mluvit o svátku, aniž bychom (byť implicitně) zmínili jeho obsah? Copak lze nějak vyjádřit úctu nějaké víře, aniž bychom ji (byť implicitně) podpořili? Domýšlí vůbec papež František to, co říká?

A nejen papež – čtu komentář kardinála Taurana a s úžasem se musím ptát, jestli je ten člověk vůbec příčetný, když je schopen prohlásit, že “dokázali jsme zabránit střetu kultur, snažme se nyní zabránit střetu zapříčiněnému neznalostí.” Každý inteligentní člověk s rozhledem, pokud tedy není zaslepen nějakou hodně silnou ideologií, vidí, že střet kultur a náboženství zuří ve světě plnou silou. Mezi křesťany a ateisty, mezi muslimy a ateisty a rovněž mezi muslimy a křesťany (a to se soustředím jen na nejbližší konflikty a vynechávám další silné hráče, jako jsou např. hinduisté). Všude má podobu kulturního boje, zatím jen někde má podobu otevřených válek či krvavého pronásledování. A to, že to nejvyšší představitelé “velkoryse přehlíží”, znamená jen a jen to, že zrazují Kristovu věc a ty své křesťanské bratry a sestry, kteří jsou v tomto boji již zainteresováni a platí často i nejvyšší cenu za to, že se odmítají vzdát své víry a hodnot, které jsou její součástí.

Článek vyšel i na stránkách časopisu Duše a hvězdy, kde o něm lze s autorem diskutovat. Zdejších diskusí se autor nikdy neúčastní.